"Islandská odysea vol. 3: O tom, že každá pouť si žádá oběti. "
Islandští bratři v huňatých svetrech, jako vystřižení z mužné reklamy na prvotřídní holící břity, luxusní hodinky, nebo Old Spice, mě v půlce letu pustili k okénku. Alkohol mi mírně utlumil rozrušení z cesty, a tak jsem mohla plně odfiltrovat okolí a očima pozorovat linku pobřeží. Bylo snadné představit si sama sebe, v budoucnosti odkrojené pár desítkami hodin. Vidět se za volantem, klouzat terénním vozem po pobřeží, pořád rovně ... Halil mě opar pocitu, že se mi vše jen zdá.
Hladké přistání, slunečné přivítání, mravenci v žaludku. Je jasný den, co překonal svou půli. Nedaří se mi přepočítat kolik je vlastně hodin (nedaří se mi to více než polovinu putování, je to povznášející a osvobozující). Místním povětrnostním podmínkám s odolností valašské ženy čelím v tříčtvrtečních kalhotách. Nechť si holá lýtka nadechnou trochu severu. Radost mi kazí jen zjištění, že trekové hole, které měly nahradit léčebné hole francouzské, jsou nekompletní. Nabízí se varianta belhat se o jedné, nebo se belhat bez hole. Belhám se bez hole.
Pro případ, že mě někdy v blízké budoucnosti naleznou omrzlou/uhořelou/obtisknutou do lávy/uvařenou natvrdo v horkém jezírku/oklovanou papuchalky/ožvýkanou losím spřežením pořizuji dokumentární záchodovou selfie. Čistě pro potřeby identifikace…
Keflavíku povrchně nepřičítám žádného jiného významu než letištní aglomerace. Velikost letiště ani přistavené autobusy nedávají možnost ztratit se hned po příletu. Účastníci zájezdu dokazují, že turistická sezóna není ani v začátku. Jsem cizincem, menšinou, neznámou v rovnici. Wi-Fi na palubě autobusu mi umožňuje spojit se se světem a do anonymity sociálních sítí vyslat prvotní výkřik Amundsena. "Jsem tady, dosáhla jsem cíle, svého prvního cíle, který je mi začátkem." Ne poprvé, ne naposledy, krouží mi hlavou melodie Eddieho Veddera a slova psané do cizího deníku "Happiness real only when shared..." Stavím za tu větu otazník.
S kým vlastně skutečně chci tuhle pouť sdílet?
Cesta trvá přes hodinu. Z marketingového hlediska to Ostrov nezařídil dobře. Obal, který nabízí, navozuje svíravý pocit. Cesta půlí krajinu, napravo se zrcadlí v nalevo. Krajina ostrých hran, kamenů a prachu. Nelze vidět hory, vodopády zdají se být pro tuhle pustinu zjevením stáda jednorožců. Nízké domy zmizely za cedulí „konec Keflavíku“. Jedeme do nikam. Možná je to záměr.
Reykjavík se zjeví z dálky, dálnice nás rychlými pruhy vpustí do centra. Vysněné, přijíždím do známých míst. Pohled magneticky přitahuje Halgrímskirkja, bílá špička města. Poprvé zažívám vtištěný obrázek, někde už jsem tohle místo viděla. *
Prostředek mě vyplivne na autobusovém nádraží, kolem kterého se jako had obtáčí část místní magistrály. Než se naděju, stojím na parkovišti autobusů osamocena, s načrtnutou adresou hostelu v deníku. Mírná dezorientace mě donutí k první komunikaci. Info paní mě odrazuje od užití místní dopravy, hostel je údajně blízko - alespoň podle adresy - ona sama ale hostel nezná, prý tam žádný takový není.
Jak málo stačí, aby semínko nejistoty začalo zapouštět kořen, který svou houževnatostí tlačí na útroby takovou silou, až na čele vyskočí první krůpěje studeného potu.
Obložím tělo zepředu i zezadu batožinou a vydám se přibližným směrem. Jsem vděčná za mrzký odpolední provoz, jelikož volím cestu přímky, s funěním přelézám svodidla a šinu si to napříč čtyřmi pruhy dálnice. Slunko se pozvolna převaluje po okolních zasněžených horách, ujišťuju se pohledem do mapy a kroužím. Oblast se zdá průmyslová, do paměti ukládám polohu benzínky. Přijde vhod.
Po desítkách minut proklínám své skrblení. Takový levný hostel, zaplacený předem, náno pitomá, neexistuje. Stojím na místě, kde mám ulehnout a vidím jen parkoviště ze štěrku, kancelářské prostory, řemeslníky. Zas kroužím dál, batoh už dávno překonal váhu padesáti kil, obvaz se zaříznul do objemného kotníku.
Pokorně se skláním před Ostrovem, přináším obětní dar. Horké slané slzy únavy, bezmoci a strachu padají na obrubník. První slzy Islandu. Tak mě tu máš, zkoušej mě, týrej, ohnu se před tebou, nechci se bít. Chci ti podlehnout ...
Po úvodním ceremoniálu se mi uleví. Za zády benzínka, přede mnou skromná okrajová obytná čtvrť. Nic dech beroucího, slavnostního nebo monumentálního, co by mohlo ten okamžik povznést. Těší mě to. Chechtám se sama sobě, umolousanýma rukama rozbalím českou čokoládu a celou ji sním. Do deníku zapíšu krajně nepoetické, ale upřímné: "ku**a, ku**a, nemůžu najít hostel."
Při dalším okruhu kolem dělníků za mnou vyběhne kluk, z kterého se vyklube holka, ujistí mě, že místo, kolem kterého jsem už čtyřikrát šla, je hostel který hledám. Jen ještě nemají cedule. Ani poutač. Ani vchodové dveře. Jupí!
Obligátní seznamování v kuchyňce, výměny běžných frází: Jméno, země, stručný nástin trasy. Na sever nebo na jih? Prvotní nadšení ze sdílení vytyčených cílů mě rychle opouští, nenacházím spřízněnou duši. Někteří přítomní ani netuší, že jsou na Islandu nějaké vodopády, ledovce, ne tak horká jezírka. Přiletěli sem z Londýna jen na pár dnů, zažít dlouhé noci plné alkoholu ve vyhlášených klubech Reykjavíku. Připadám si mezi nimi jako tramp, zálesák, liščí ohon. Naše představy o Ostrově se diametrálně liší natolik, že i poloprázdný hostel je mi najednou malý a těsný. Plán v klidu se osvěžit ruším. Vyrážím jen s foťákem do města, co se smráká, překonávám bariéry magistrály a bezcílně mířím do mírného kopce, až dorazím k patě Halgrímskirkja.
Pajdám se ulicemi, absorbuji Město, rozeznávám nikdy nespatřené místa. Cítím se tu zvláštně klidně, jako bych kráčela městem notoricky známým. Je to příjemné, je to úsměv přeběhlý po rtech. Vyrovnaně si potvrzuji, že nejsem dítětem Města, já nechci zlehka zahnutou linku na tváři. Chci smích, chci hurónský smích. Plný energie, nezastavitelný, živelný. Takový, co způsobí křeče v lících, nutí vás tisknout si ruce do břicha. Tohle mi Město nedá. To mi dá jen Ostrov. Z posledních sil se vrátím na pokoj a ulehám k první světlé noci.
_________________________________________________________
Poznámky pod čarou pro nadšené cestovatele:
*Místa, která mi přišla tak notoricky známá, jsou vykoukaná převážně z této online kamery. Bude mít v příběhu ještě hezkou, veselou roli.
Hostel, co ho bylo obtížné najít stejně jako nástupiště 9 a 3/4, se jmenuje Bus hostel Reykjavík. Jak lze z textu vyčíst, v roce 2013 byl nově otevřený, odpovídalo tomu zcela nové, funkční vybavení a velmi vstřícný personál. Ačkoliv se to nezdá, vede k němu od autobusového nádraží hezký chodníček (ehm ...), a tak se překážková dráha skrze magistrálu může přenechat pouze odvážlivcům, nebo jelitům jako jsem já.
Lístek z letiště do centra si můžete předem z pohodlí domova zerezervovat na stránkách https://www.re.is/flybus Zpáteční jízdenka je cenově výhodnější a má platnost jeden měsíc. Na palubě je k dispozici Wifi ;)
